27. února 2025
O naší pomoci
Barbora Hanžlová odletěla v polovině ledna jako dobrovolnice Diecézní charity Plzeň do bolivijské charity Pastoral Social Caritas Beni, s níž úzce spolupracujeme na projektu Adopce na dálku. Ještě před odletem jsme s Barborou pořídili krátký rozhovor.
Kam přesně máš namířeno a jaká bude Tvá práce?
Pojedu do severní oblasti Bolívie, kde je Amazonie. Město se jmenuje Trinidad, je to hlavní město oblasti Beni. Co přesně budu dělat, zjistím, až tam budu. Šla jsem do toho s tím, že budu dělat všechno, čeho budu schopná fyzicky a psychicky. Moje cesta je spojena s programem Adopce na dálku. Nevím, jestli budu docházet přímo do rodin, protože pojedu v období dešťů. Nedokážu si představit, jak tam místní lidé fungují, protože město je obehnané vodou, bude tam vlhko, je to blízko u pralesa. Hlavně bych ráda byla v kontaktu s dětmi zapojenými do programu. Pak se uvidí podle situace, jak bude spolupráce probíhat.
Na jak dlouho jedeš?
Odlétám 17. ledna a vracím se 4. dubna.
S kým tam budeš spolupracovat?
Jedu z Diecézní charity Plzeň a ta v Trininadu spolupracuje s Charitou Beni.
Máš představu, kde budeš bydlet?
Budu bydlet v pokoji místního komunitního centra. Dole bude společná místnost, kam docházejí děti z Adopce na dálku.
Jaké máš pro tuhle cestu jazykové předpoklady?
Věnuji se delší dobu španělštině a studuji ji i na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, takže si myslím, že s jazykem nebude problém. Ale zajímavé je, že Bolívie je jedna ze zemí s největším počtem původních domorodých obyvatel. A právě v té oblasti, kam jedu, ještě původní obyvatelé bydlí. Jen bude těžké se za nimi v období dešťů dostat, i mimo něj se za nimi jezdí na loďkách. Jmenují se Moxos. Pokud nebude problém mě za nimi pustit, bude to určitě velký zážitek.
Proč jedeš právě teď?
Už když jsem psala závěrečnou práci na gymnáziu v Rokycanech na téma Začlenění hispánské komunity v Česku, v níž jsem se zaměřovala na Prahu, Plzeň a Rokycany, jsem objevila výstavu fotek Pabla (Chacóna Gila, pozn. red.) z jeho cest. To bylo poprvé, kdy jsem se dostala do kontaktu s Pablem a zjistila, že něco takové tu přes Charitu funguje. To už je pět let, pak jsem nastoupila na univerzitu, měla jsem další cesty po španělsky hovořících zemích. Teď už mě čekají „jen“ státnice a dodělat bakalářskou práci, ale nemám žádné předměty. Žádné velké závazky nemám, tak jsem si řekla, že teď jen ten správný čas.
Chceš se do budoucna věnovat sociální nebo humanitární pomoci více?
Nevím přesně, co bude dál a zároveň nechci nikoho vyčleňovat. Pro mě je teď podstatné, že cesta vede do Latinské Ameriky, ta je pro mě především zajímavá.
Co od svého působení v Beni očekáváš?
Samé pozitivní věci. Především, abych tam k něčemu byla. Určitě mě bude zajímat, jak se budou během mého pobytu vyvíjet děti. Věřím i v to, že to bude pozitivní zkušenost pro mě. Ať už v tom – překonat nějakou hranici, jet tam sama, být tam sama, zvládnout to tam psychicky sama, to si myslím nebude jednoduché. A také v tom, že takové životní podmínky, jaké tam mají místní lidi, to si většina lidí v pohodlíčku ve středu Evropy nedokáže představit. Myslím, že mi to dá něco pozitivního do života, že si člověk dokáže vážit věcí, které tu jsou, a být spokojen s málem.
Připravovala jsi se nějak na tuto cestu?
Přípravy předcházely docela dlouhodobé. Tím, že tam jedu v půlce ledna, tak je třeba se očkovat. Důležité bylo plánování v tomto ohledu, abych do cesty stihla všechny dávky. Například očkování na horečku dengue se musí dělat po třech měsících. Jedu tam v období dešťů, takže komárů bude nejvíce. Také jsem se očkovala proti vzteklině, tyfu, meningokovi a dalším. Dlouho jsem řešila i letenku. Musela jsem také připravit rodiče. Tím, že jsem byla od září do prosince na stáži ve Španělsku, jsem na to neměla moc času. Čekala jsem na vhodný moment, kdy to sdělit mamince.
Jak to rodiče vzali?
Nějaké to dobrodružství a riskování jsem zdědila po tátovi. Ten to přijal, pro něj jsem dospělá, která ví, do čeho jde, a umí se dorozumět. Maminka z toho není nadšená a myslí si, že hazarduji se svým životem. Uvědomuji si, že je mnoho věcí, které do toho mohou vstoupit. Jsem zvyklá být na cestách sama, ale když se pak něco stane, je pravda, že člověk pak v tom stresu úplně sám.
Barbora se v Beni rychle zapojila do práce místní charity. Připravuje potravinovou pomoc a jezdí do rodin dětí z Adopce na dálku.
Připravil Petr Šimek