18. července 2021
O naší pomoci
V sobotu 17. července jsem opět vyrazil do terénu. Tentokrát mi společnost dělala sestra María, která v Iquitos mj. pracuje na projektu Adopce na dálku.
Přestože jsem v Iquitos už cca 4 měsíce, s Marií jsem se poprvé viděl teprve nedávno. Na svou obranu mohu uvést jen to, že jsem se s ní snažil setkat už dřív, ale pokaždé do toho tak nějak „něco vlezlo“.
Nakonec se nám však podařilo naplánovat cestu do casería Fray Martin, kde žije část dětí zařazených do projektu Adopce na dálku. Já chtěl nicméně něco přivézt i ostatním dětem, takže jsem se pátek vydal na nákupy a následně jsme spojenými silami připravili 40 dárkových sáčků s různými sladkostmi:
María mně předem informovala o tom, že vždy cestuje skupina – v tomto případě my dva, dvě místní paní profesorky a jedna dívka z projektu. Vyráželi jsme přibližně v 8:30 ráno z tohoto přístaviště ve čtvrti Moronacocha:
Naivně jsem se domníval, že Fray Martin se nachází hned u řeky, ovšem v tomto ohledu jsem se mýlil. Jakmile vystoupíte z lodě, musíte pokračovat pěkně po svých. A nejde zrovna o procházku na 10 minut…. Většinu času nicméně jdete po poměrně pohodlné „silnici“:
V caseríu jsme nejprve zamířili do této budovy, která slouží jako škola:
María však později rozhodla, že budeme raději venku před jiným domem. Zde se jedna paní profesorka snažila pouštět dětem různé zajímavé příběhy (třeba o mýtických bytostech jako El Chullachaqui, který s oblibou unáší lidi putující pralesem), písničky apod. S malým notebookem a bez dataprojektoru to ovšem nebylo zrovna jednoduché.
Jako další byla na programu prohlídka zbytku Fray Martin, během níž jsme postupně navštěvovali vybrané rodiny:
Samozřejmě jsem chtěl také na vlastní oči zhodnotit aktuální situaci s pitnou vodou a s ní související projekt, o němž María psala ve své zatím poslední zprávě. Rezervoár se nachází na okraji casería a obklopuje ho bujná vegetace:
Bohužel jsem se však nestačil dozvědět příliš mnoho podrobností. Přesně na tomto místě jsme totiž poprvé zaznamenali, že obě paní profesorky zmizely. Problém spočíval v tom, že nikdo netušil, kde a kdy přesně k tomu došlo – až do té doby jsme žili v domnění, že jsou kousek za námi. Když jsem se ale ohlédnul, viděl jsem jen...
Ač se to může zdát takřka nepochopitelné (prales byl v tu dobu plný dětí, které nás doprovázely), obě nešťastnice se ztratily tak dokonale, že jejich hledání zabralo přibližně dalších 40 minut. Během těch María již mírně znervózněla a přestala vtipkovat o tom, že je má na svědomí výše zmíněný El Chullachaqui. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že se začalo zatahovat a vypadalo to, že nás čeká pořádný déšť.
Když se konečně podařilo paní profesorky vypátrat, přiznaly, že se z nepříliš jasných důvodů vydaly úplně špatným směrem a jelikož stále věřily, že nás co nevidět doženou, došly až na jakousi farmu uprostřed divočiny. Po tomto dobrodružství Mária rozhodla, že bude nejmoudřejší vrátit se zpátky do Iquitos (původní plán byl pokračovat pěšky až do Santa Rity).
Celkově tento výlet každopádně hodnotím jako povedený, protože jsem měl možnost přesvědčit se o tom, jakým problémům musí obyvatelé Fray Martin čelit. Např. minimálně jedna rodina žije v rozestavěném domě, který má momentálně pouze střechu. Podpora této komunity tak jednoznačně má smysl.